Popis produktu

Magazín SO GOOD 36/2026

Je cukrařina uměním?

V časopise *so good..* č. 36 nemáme v úmyslu zodpovědět otázku, která již desítky let vyvolává debaty. Obsah tohoto čísla však dokazuje, že když se spojí talent, technika a cit, dokáže nás cukrařina dojmout stejně silně jako jakýkoli jiný umělecký obor.

Některé obálky jsou samy o sobě vyjádřením určitého záměru. Obálka čísla 36 časopisu *so good..* je právě takovým případem. Na první pohled by se čtenáři mohlo zdát, že hledí na současné umělecké dílo. Stačí se však na okamžik zamyslet a člověk zjistí, že jde o výtvor, jímž Dinara Kasko navazuje fascinující dialog mezi cukrařinou a uměním. Je to dílo, které dokonale vystihuje ducha tohoto čísla: cukrařinu jako formu uměleckého vyjádření.

Když se podíváme na obsah, jen málokteré číslo *so good..* připomínalo uměleckou galerii tak výrazně jako toto. Umění totiž není jen o samotné tvorbě; zahrnuje také reinterpretaci minulosti, zkoumání nových technik, vyjádření jedinečné identity a vyvolávání emocí. A právě o to tvůrcům v tomto čísle jde a právě toho dosahují. S vědomím toho, jak důležitý je v každém uměleckém oboru odkaz předchůdců, jsme se poprvé v historii *so good..* rozhodli vzdát hold jedné z velkých osobností našeho řemesla: Jean-Michelu Perruchonovi (držiteli titulu MOF), který právě oznámil odchod do důchodu.

Nejenže jsme hovořili s touto klíčovou postavou současné cukrařiny a zveřejnili jeho poslední, dosud nepublikovaný výtvor, ale také jsme shromáždili některá z největších jmen francouzské cukrařiny – Jonathana Mougela, Christopha Morela, Arnauda Larhera, Juliena Alvareze a Stéphana Glaciera – abychom společně oslavili odkaz mistra, který inspiroval několik generací profesionálů. I umění se totiž dokáže znovu a znovu obrozovat.

Dinara Kasko nejenže ozdobila obálku čísla 36 časopisu *so good..*, ale také nově interpretovala svůj ikonický dort „Bubbles“. Toto dílo, které slaví desáté výročí, navždy změnilo způsob, jakým vnímáme trojrozměrný design v cukrařině. Stejná umělecká citlivost prostupuje celým zbytkem čísla. Projevuje se v téměř sochařské eleganci individuálních dezertů Pabla Gicquela či v dezertech, které Aitor Zabala navrhuje pro restauraci Somni a v nichž se každý výtvor stává jedinečným zážitkem; ...v reinterpretaci klasik, jako jsou dorty Opera či Schwarzwaldský dort, v podání Attily Meinharta; ve zkoumání kakaové pasty jako nového tvůrčího nástroje, jemuž se věnuje Yuri Cestari; ve způsobu, jakým Kohei Ogata přetváří tradiční receptury ve zcela nové koncepty; ve filozofii Yohana Dutrona, která dokazuje, že i zjednodušování je tvůrčím aktem; či v tom, jak Albert Daví a Raúl Bernal prosazují černou barvu jako výrazový prostředek.

Nebo ve způsobu, jakým si Emily Rouxová buduje vlastní identitu a zároveň vede dialog s mimořádným kulinářským dědictvím své rodiny. Umění však pramení i z identity, krajiny a vzpomínek.

Právě zde nacházíme citlivost, s níž Marco Sforza z Borgo Santo Pietro interpretuje Toskánsko; úsilí Emily Thompsonové o záchranu původních odrůd kukuřice v Coloradu; sepětí Pawła Ignaciuka s okolím a střídáním ročních období; neustále podnětné úvahy Pierra Marcoliniho o tomto řemesle; či cestu, kterou kolektiv Relais Desserts podniká barcelonou Antoniho Gaudího a která dokazuje, že inspiraci lze nalézt v architektonickém díle stejně jako v surovině, technice či krajině.